Bělehrad

Dobro došli. Srbsko na mě udělalo velice příjemný dojem. Ne letadlo a letuška (nejošklivější jakou jsem v životě viděl). Ale lidé byli velice příjemní, nesmírně pohostinní. Pohyboval jsem se jenom v části "nového Bělahradu". Ten se asi vystavěl po bombardování "starého Bělehradu", a je skutečně moderní a upravený. Jenom večer, když jsme jeli do restaurace K2, jsme jeli kolem rozstřílené čínské ambasády. Čínani si mezitím postavili jinde jinou, a s touhle nic dělat nehodlají. Nikdo jiný s ní taky nemůže nic dělat, protože je jejich. Tak tam stojí jako memento.

Nová sportovní hala
Večeře byla vynikající, nejdřív jsem ochutnal broskvovici, pak místní pivo jelen a zapil jsem to místním chardonay. K jídlu byl obložený talíř - nějaký sýry, klobáska a pak kuřecí játra zabalená ve slanině grilovaná na dřevěném uhlí. Když člověk sní půl kila masa v deset večer, nespí se mu dobře.
Ještě k pivu - Jelen je mistní srbská znacka. Jde o dvanactku vyrobenou v Bosne. Holt to jsou mistni paradoxy.. Pivo ma mirne navinulou chut, jinak nicim zvlast nevynika. Je slusne teplotne pruzne, takze na tri body se vysplhala i tepla tretinka, ve kterou jsem na letisti promenil zbyle dinary. Opit bych se timto mokem bal - myslim ze vysoka hladina zbytkove sladiny se muze postarat o slusny bolehlav.

Londýn

Do Londýna, města nad Temží, jsem se těšil už dlouho, ale nebyla příležitost. Na Londýn mám jednak hezké vzpomínky.., jednak mi došla Marmite, která se nikde jinde koupit nedá.
Počasí nebylo nic moc, byla hnusná zima a foukal silný vítr. Bohužel i program byl dost nabitý a neměl jsem moc času se pocourat po městě. Stihnul jsem se zastavit v knihkupectví a zbytek nákupů (originální pomerančovou marmeládu s kousky, marmite, brownies a crispy chipsy) jsem zvládnul v obchodním domě Fortnum & Mason, kde jsme měli i oběd.
Na obědě jsme se svezl s mým hostitele s tím, že chci určitě něco typicky britského. Dostal jsem Shepards pie, což je polévka s doslova rozvařeným hovězím na vlákna, pokrytá vrstvou bramborové kaše, zapečená v troubě a jako příloha se podávají grilované půlky pastiňáku. Nebylo to špatný, vlastně to bylo dobrý. Určitě jsem chtěl ochutnat místní Fortnum beer, bohužel zrovna nebylo. Ze zbylých možností Guiness - Plzeň, jsem vsadil na jistotu.
Večer po konferenci pro nás nachystali vystavovatelé v malém Expu nějaké to občerstvení.. Tolik chlastu pohromadě jsem ještě neviděl 8-0

Vodka se nalévala přes tuhle mašinu z ledu do pohárků z ledu

Minsk podruhé

Tentokrát už jsem nebyl tak zkoprnělý a pořídil jsem i pár obrázků.

Náměstí nezávislosti (hned vedle hotelu)To samé v noci..

Třída nezávislosti (hned před hotelem)

Na večeři jsme šli do pivovarské restaurace. Těšil jsem na místní pivo. Přestože místní dvanáctka nesla název "Pilsen", bohužel nestála za nic - dva body. Co mě ale překvapilo, byla vodka. Na dotaz zda si dám před večeří kapku vodky, jsem odpověděl že samozřejmě. Vzápětí na stole přistála lahev. S nevěřícím výrazem v očích se ptám hostitele - "Ty si objednal celou lahev?". Načež on odpoví: "Ale jen jednu." Ve vodce jsou přeborníci a vůbec se jim nedá konkurovat. Výroba oficiální vodky je zde regulovaná a kontrolovaná, tudíž vodka je vysoké kvality. Což člověk ocení i druhý den ráno. A k přikusování jsme měli obrovský talíř plný dobrot - nakládané okurky, cibulky, česneky, houbičky, klobáska, špek, zelí a nevím co ještě.

Restaurace Pivovar

Místní kvasnicová dvanáctka

Na letišti mě s odstupem napadlo, že po celou dobu mého pobytu jsem měl nějaký doprovod. Na jedné straně příjemná pohostinnost, na straně druhé mě nenechali bez dozoru.
Chuť po běloruském pivu jsem si na letišti spravil exportním dvanáctistupňovým dobře vychlazeným Kozlem. Přišel sice asi na stovku, ale stálo to za to. Čtyři body.

Moskva

Nic moc.

Přiletěli jsme o půlnoci a brzo ráno jsme zase vstávali. Ubytovaní jsme byli v nějakém vnitráckém hotelu. Kolem dokola byl vysoký železný plot, budka strážného, detekční rámy. Před hotelem luxusní černé limuzíny s neprůstřelnými skly a modrými majáčky.

Hotel byl obří, plný okázalého luxusu z minulého století. Mramor, dřevěné obklady, těžké závěsy a koberce. Můj pokoj měl snad 100m2, smrdutě zapáchal, vrzalo v něm všechno ze dřeva, hučela klimatizace a celkově byl neútulný.

Z města jsem moc neviděl. Všude bylo bahno, protože zrovna roztál sníh. Hlavní třída byla dechberoucí, zvlášť když jsme přes ni měli odbočit doleva. Zkuste si spočítat pruhy z obrázku.

Večer jsme šli i za zábavou. Místní pivo Zalotaja bočka se pít nedá. Získává nejnižší ohodnocení 1 bod. Rychle jsem přesedlal na neznačkové sladké červené víno.

Po cestě zpátky byl "vidět" i Lenin. (Hledejte pod lampou v levé části obrázku)

Bukurešť

Ursus - pivo nasládlé, bez výraznější chuti
.. podruhé jsem si užil. Skončili jsme odpoledne o něco dříve, a tak mi šéfová naordinovala projižďku se služebně nejmladším členem týmu po městě.


Press house

Objeli jsme všechny Caušescovi úchylárny, a dozvěděl jsem se něco podrobností o rumunském životním stylu, makroekonomické situaci, zahraničně-politických vztazích i zkorumpované vládě.


Vítězný oblouk

Pozdě odpoledne jsem poděkoval za všechno a spěchal na objednané taxi. Mělo přijet za šest minut.


Palác lidu

Ať už to čte kdokoli a kdekoli, asi je v teple. Já jsem v saku nepředpokládal, že bych měl zmrznout. Ale po třiceti minutách čekání na taxi jsem dost promrznul a tak první co jsem v hotelu udělal bylo, že jsem si objednal pivo. A ještě tam měli takovou pěknou whisky, kterou jsem nutně potřeboval ochutnat. Zaplatil jsem na místě 33 Ron, což je 300 korun. Whisky byla desetiletá..

Whisky mi moc chutnala, takže jsem ji barmanovi pochválil. Nakonec v hotelu nebylo moc lidí. Zatímco na snídani jsme se sešli čtyři, na večeři už jen tři. Pochopil jsem, že přednostní hotelu je „klidná lokalita“.

Barman byl mladý muž, který neměl celý den do čeho píchnout a nyní vycítil příležitost. A rozpovídal se tak, až to hezké nebylo. A musím říct, že i dost pomlouval do vlastních řad. A tak jsme si vyměnili role. Místo toho, abych se já osamělý host svěřoval ze svých depresí, nepustil mě on ke slovu. Vyprostilo mě až to, že jsem dopil zmíněné drinky a přesunul se do restaurace.

A tak jsem si objednal „beef tartar“. Moc dobré. Sice se to stále ještě nevyrovná večeři v Polsku, ale moc dobré. Padlo další pivo, a jak už jsem byl ožralý, objednal jsem si jako dezert velký sýrový talíř. Doufám že to web unese, ale rád bych to někde zaznamenal pro budoucnost, ale fakt si to docela užívám. :-)

No a teď k pivům – Ursus na palubě Tarom airlines získává slabé tři body. Pivo nasládlé, bez výraznější chuti byliny. Německý Raderberger se dostal do elitní skupiny a získává pět bodů. Tento kousek mohu opravdu doporučit. Vynikající vyvážená chuť mě zlákala dát si ještě další dva kousky. No a ranní vyprošťovák na letišti obstarala značka Peroni v licenci pivovaru Ursus. Dostává čtyři body, je to taková limonádka, ale příjemná a dá se to pít.

Bělorusko

Po cestě do Minsku se mi poprvé udělalo v letadle regulérně zle. Zrovna servírovali večeři, když začali drobné, ale nepříjemné turbulence. Nejdřív jsem přestal jíst, pak komunikovat, pak jsem zezelenal a začal se potit. Větrání jsem pustil naplno, ale nic nepomáhalo. Letmo jsem kouknul na hodinky, jak dlouho to ještě musím snést .. a byli jsem zrovna v půlce. Začal jsem hledat pytlík, no nakonec jsem to udržel.

Na letišti jsme vystoupili na betonovou plochu a hned za zády nám stál policista pohraniční stráže. Procedura kontroly pasu byla velmi formální, ale docela rychlá.
Bohužel v Minsku jsem nepořídil žádné obrázky. Byl jsem tak konsternován realitou, že jsem zapomněl fotit. Minsk je moc hezké město nevím jak to dělají, ale nedá se to srovnat s osou Moskva, Kijev, Bukurešť. Budovy jsou udržované, všude čisto..

Hotel mě zklamal. Nejsem rozmazlenej, takže jsem se z toho nehroutil, ale všechno bylo „jako luxusní“. Přitom to padalo ze zdi, v koupelně byla špína, na pokoji nebyla voda k pití a tak.
„Vašku, dej mu flašku“ – na odchodu jsem nafasoval balíček. Skrýval „březovou vodku“ s opravdovým extraktem z břízy, bonboniéru a knihu o běloruském výtvarném umění.

Na letišti jsem se nějakým podivným trikem propašoval do salónku ‚business class‘ a ochutnal skoromístní pivo. No nebylo běloruské, jen ruské. Baltika získává jen průměrné tři body.

V televizi běžely zprávy a zrovna ukazovali drastickou scénu, kterak polapili špióna s vojenským know-how. Chudák, dostal sedm let. Konstatoval jsem, že je čas vypadnout. Opět pochod přes betonovou runway k letadlu, a již mnohem příjemnější cesta domů.

Jak se pije ve Vídni

Mám tady pár dalších vzorků piva. První je z hotelu Marriot, kde jsem si krátil dlouhou chvíli čekáním na své kolegy popíjením Gold Fassl. Dobře vychlazená trojka si vysloužila vysoké 4 body z pěti.

Na vánočním obědě v restauraci Plachuta zase servírují Ottakringer Pills. A to mi udělalo takovou radost, že tomuto božímu dílu dávám 5 bodů z pěti, a mohu jej doporučit třeba k jednomu ze steaků, které zde umí udělat opravdu krvavé.