Vídeňák

Bělehrad

2008-04-17T09:35:00.003+02:00

Dobro došli. Srbsko na mě udělalo velice příjemný dojem. Ne letadlo a letuška (nejošklivější jakou jsem v životě viděl). Ale lidé byli velice příjemní, nesmírně pohostinní. Pohyboval jsem se jenom v části "nového Bělahradu". Ten se asi vystavěl po bombardování "starého Bělehradu", a je skutečně moderní a upravený. Jenom večer, když jsme jeli do restaurace K2, jsme jeli kolem rozstřílené čínské ambasády. Čínani si mezitím postavili jinde jinou, a s touhle nic dělat nehodlají. Nikdo jiný s ní taky nemůže nic dělat, protože je jejich. Tak tam stojí jako memento.

Nová sportovní hala
Večeře byla vynikající, nejdřív jsem ochutnal broskvovici, pak místní pivo jelen a zapil jsem to místním chardonay. K jídlu byl obložený talíř - nějaký sýry, klobáska a pak kuřecí játra zabalená ve slanině grilovaná na dřevěném uhlí. Když člověk sní půl kila masa v deset večer, nespí se mu dobře.
Ještě k pivu - Jelen je mistní srbská znacka. Jde o dvanactku vyrobenou v Bosne. Holt to jsou mistni paradoxy.. Pivo ma mirne navinulou chut, jinak nicim zvlast nevynika. Je slusne teplotne pruzne, takze na tri body se vysplhala i tepla tretinka, ve kterou jsem na letisti promenil zbyle dinary. Opit bych se timto mokem bal - myslim ze vysoka hladina zbytkove sladiny se muze postarat o slusny bolehlav.

Londýn

2008-04-10T07:57:00.000+02:00

Do Londýna, města nad Temží, jsem se těšil už dlouho, ale nebyla příležitost. Na Londýn mám jednak hezké vzpomínky.., jednak mi došla Marmite, která se nikde jinde koupit nedá.
Počasí nebylo nic moc, byla hnusná zima a foukal silný vítr. Bohužel i program byl dost nabitý a neměl jsem moc času se pocourat po městě. Stihnul jsem se zastavit v knihkupectví a zbytek nákupů (originální pomerančovou marmeládu s kousky, marmite, brownies a crispy chipsy) jsem zvládnul v obchodním domě Fortnum & Mason, kde jsme měli i oběd.
Na obědě jsme se svezl s mým hostitele s tím, že chci určitě něco typicky britského. Dostal jsem Shepards pie, což je polévka s doslova rozvařeným hovězím na vlákna, pokrytá vrstvou bramborové kaše, zapečená v troubě a jako příloha se podávají grilované půlky pastiňáku. Nebylo to špatný, vlastně to bylo dobrý. Určitě jsem chtěl ochutnat místní Fortnum beer, bohužel zrovna nebylo. Ze zbylých možností Guiness - Plzeň, jsem vsadil na jistotu.
Večer po konferenci pro nás nachystali vystavovatelé v malém Expu nějaké to občerstvení.. Tolik chlastu pohromadě jsem ještě neviděl 8-0

Vodka se nalévala přes tuhle mašinu z ledu do pohárků z ledu

Minsk podruhé

2008-03-09T13:29:00.000+01:00

Tentokrát už jsem nebyl tak zkoprnělý a pořídil jsem i pár obrázků.

Náměstí nezávislosti (hned vedle hotelu)To samé v noci..

Třída nezávislosti (hned před hotelem)

Na večeři jsme šli do pivovarské restaurace. Těšil jsem na místní pivo. Přestože místní dvanáctka nesla název "Pilsen", bohužel nestála za nic - dva body. Co mě ale překvapilo, byla vodka. Na dotaz zda si dám před večeří kapku vodky, jsem odpověděl že samozřejmě. Vzápětí na stole přistála lahev. S nevěřícím výrazem v očích se ptám hostitele - "Ty si objednal celou lahev?". Načež on odpoví: "Ale jen jednu." Ve vodce jsou přeborníci a vůbec se jim nedá konkurovat. Výroba oficiální vodky je zde regulovaná a kontrolovaná, tudíž vodka je vysoké kvality. Což člověk ocení i druhý den ráno. A k přikusování jsme měli obrovský talíř plný dobrot - nakládané okurky, cibulky, česneky, houbičky, klobáska, špek, zelí a nevím co ještě.

Restaurace Pivovar

Místní kvasnicová dvanáctka

Na letišti mě s odstupem napadlo, že po celou dobu mého pobytu jsem měl nějaký doprovod. Na jedné straně příjemná pohostinnost, na straně druhé mě nenechali bez dozoru.
Chuť po běloruském pivu jsem si na letišti spravil exportním dvanáctistupňovým dobře vychlazeným Kozlem. Přišel sice asi na stovku, ale stálo to za to. Čtyři body.

Moskva

2008-02-22T11:23:00.001+01:00

Nic moc.

Přiletěli jsme o půlnoci a brzo ráno jsme zase vstávali. Ubytovaní jsme byli v nějakém vnitráckém hotelu. Kolem dokola byl vysoký železný plot, budka strážného, detekční rámy. Před hotelem luxusní černé limuzíny s neprůstřelnými skly a modrými majáčky.

Hotel byl obří, plný okázalého luxusu z minulého století. Mramor, dřevěné obklady, těžké závěsy a koberce. Můj pokoj měl snad 100m2, smrdutě zapáchal, vrzalo v něm všechno ze dřeva, hučela klimatizace a celkově byl neútulný.

Z města jsem moc neviděl. Všude bylo bahno, protože zrovna roztál sníh. Hlavní třída byla dechberoucí, zvlášť když jsme přes ni měli odbočit doleva. Zkuste si spočítat pruhy z obrázku.

Večer jsme šli i za zábavou. Místní pivo Zalotaja bočka se pít nedá. Získává nejnižší ohodnocení 1 bod. Rychle jsem přesedlal na neznačkové sladké červené víno.

Po cestě zpátky byl "vidět" i Lenin. (Hledejte pod lampou v levé části obrázku)

Bukurešť

2008-01-28T16:01:00.000+01:00

Ursus - pivo nasládlé, bez výraznější chuti
.. podruhé jsem si užil. Skončili jsme odpoledne o něco dříve, a tak mi šéfová naordinovala projižďku se služebně nejmladším členem týmu po městě.

Press house

Objeli jsme všechny Caušescovi úchylárny, a dozvěděl jsem se něco podrobností o rumunském životním stylu, makroekonomické situaci, zahraničně-politických vztazích i zkorumpované vládě.

Vítězný oblouk

Pozdě odpoledne jsem poděkoval za všechno a spěchal na objednané taxi. Mělo přijet za šest minut.

Palác lidu

Ať už to čte kdokoli a kdekoli, asi je v teple. Já jsem v saku nepředpokládal, že bych měl zmrznout. Ale po třiceti minutách čekání na taxi jsem dost promrznul a tak první co jsem v hotelu udělal bylo, že jsem si objednal pivo. A ještě tam měli takovou pěknou whisky, kterou jsem nutně potřeboval ochutnat. Zaplatil jsem na místě 33 Ron, což je 300 korun. Whisky byla desetiletá..

Whisky mi moc chutnala, takže jsem ji barmanovi pochválil. Nakonec v hotelu nebylo moc lidí. Zatímco na snídani jsme se sešli čtyři, na večeři už jen tři. Pochopil jsem, že přednostní hotelu je „klidná lokalita“.

Barman byl mladý muž, který neměl celý den do čeho píchnout a nyní vycítil příležitost. A rozpovídal se tak, až to hezké nebylo. A musím říct, že i dost pomlouval do vlastních řad. A tak jsme si vyměnili role. Místo toho, abych se já osamělý host svěřoval ze svých depresí, nepustil mě on ke slovu. Vyprostilo mě až to, že jsem dopil zmíněné drinky a přesunul se do restaurace.

A tak jsem si objednal „beef tartar“. Moc dobré. Sice se to stále ještě nevyrovná večeři v Polsku, ale moc dobré. Padlo další pivo, a jak už jsem byl ožralý, objednal jsem si jako dezert velký sýrový talíř. Doufám že to web unese, ale rád bych to někde zaznamenal pro budoucnost, ale fakt si to docela užívám. :-)

No a teď k pivům – Ursus na palubě Tarom airlines získává slabé tři body. Pivo nasládlé, bez výraznější chuti byliny. Německý Raderberger se dostal do elitní skupiny a získává pět bodů. Tento kousek mohu opravdu doporučit. Vynikající vyvážená chuť mě zlákala dát si ještě další dva kousky. No a ranní vyprošťovák na letišti obstarala značka Peroni v licenci pivovaru Ursus. Dostává čtyři body, je to taková limonádka, ale příjemná a dá se to pít.

Bělorusko

2008-01-23T13:56:00.000+01:00

Po cestě do Minsku se mi poprvé udělalo v letadle regulérně zle. Zrovna servírovali večeři, když začali drobné, ale nepříjemné turbulence. Nejdřív jsem přestal jíst, pak komunikovat, pak jsem zezelenal a začal se potit. Větrání jsem pustil naplno, ale nic nepomáhalo. Letmo jsem kouknul na hodinky, jak dlouho to ještě musím snést .. a byli jsem zrovna v půlce. Začal jsem hledat pytlík, no nakonec jsem to udržel.

Na letišti jsme vystoupili na betonovou plochu a hned za zády nám stál policista pohraniční stráže. Procedura kontroly pasu byla velmi formální, ale docela rychlá.
Bohužel v Minsku jsem nepořídil žádné obrázky. Byl jsem tak konsternován realitou, že jsem zapomněl fotit. Minsk je moc hezké město nevím jak to dělají, ale nedá se to srovnat s osou Moskva, Kijev, Bukurešť. Budovy jsou udržované, všude čisto..

Hotel mě zklamal. Nejsem rozmazlenej, takže jsem se z toho nehroutil, ale všechno bylo „jako luxusní“. Přitom to padalo ze zdi, v koupelně byla špína, na pokoji nebyla voda k pití a tak.
„Vašku, dej mu flašku“ – na odchodu jsem nafasoval balíček. Skrýval „březovou vodku“ s opravdovým extraktem z břízy, bonboniéru a knihu o běloruském výtvarném umění.

Na letišti jsem se nějakým podivným trikem propašoval do salónku ‚business class‘ a ochutnal skoromístní pivo. No nebylo běloruské, jen ruské. Baltika získává jen průměrné tři body.

V televizi běžely zprávy a zrovna ukazovali drastickou scénu, kterak polapili špióna s vojenským know-how. Chudák, dostal sedm let. Konstatoval jsem, že je čas vypadnout. Opět pochod přes betonovou runway k letadlu, a již mnohem příjemnější cesta domů.

Jak se pije ve Vídni

2007-12-23T08:43:00.000+01:00

Mám tady pár dalších vzorků piva. První je z hotelu Marriot, kde jsem si krátil dlouhou chvíli čekáním na své kolegy popíjením Gold Fassl. Dobře vychlazená trojka si vysloužila vysoké 4 body z pěti.

Na vánočním obědě v restauraci Plachuta zase servírují Ottakringer Pills. A to mi udělalo takovou radost, že tomuto božímu dílu dávám 5 bodů z pěti, a mohu jej doporučit třeba k jednomu ze steaků, které zde umí udělat opravdu krvavé.

Jak se jezdí do Vídně

2007-12-21T22:44:00.000+01:00

Tak teď líp než kdy předtím. Česká republika vstoupila do schengenského prostoru a padly hranice! Hurá!
A skutečně jsme se o tom mohli přesvědčit hned dneska, když jsme jeli do Znojma zařídit vánoční nákupy. Celnice zavřené, hladký průjezd bez zastavení!

Rakouská strana byla úplně bez problémů. Na české straně je provoz svedený bokem, zřejmě kvůli stavebním úpravám, takže je potřeba zpomalit a původní celnici obkroužit.

Ukrajina po druhé

2007-12-19T08:02:00.000+01:00

Tak jak čas běží, kromě toho že jezdím do nových zemí, začínám se i vracet. A tak jsem na konci listopadu vyrazil znova do Kijeva.

Na letišti se na mě jak vosy sesypali taxikářští mafiáni. Od nikoho z nich jsem se fakt okrást nechtěl nechat, ale do města jsem potřeboval. Tak jsem odmítnul ty nejagresivnější a vzal jsem jednoho až venku. Řekl že mě sveze za 180, slíbil jsem mu 150.

Doprava mě znovu překvapila. V letadle jsem strávil asi dvě hodiny, v taxi taky. Poměrně brzy jsme najeli do ultimátní zácpy. Viděl jsem dodávky jezdit po chodníku. Můj řidič si dlouhou chvíli krátil telefonováním. Já jsem si vyndal notebook a pracoval na prezentaci.

K obědu jsem ochutnal nové pivo - Černikovske. Měli i Staropramen, ale kdo by si ho dával v Kijevě, že jo. Nebylo marný, ale ani vynikající (3).

Ještě jedna poznámka k taxislužbě. Z kanceláře do hotelu mě cesta stála 25. Druhé ráno jsem před hotelem hledal taxi a nabídli mi svezení zpět do kanceláře za 150. Když jsem podotknul, že takovou cenu se jezdí na letiště, vysmáli se mi, že na letiště se jezdí za 300, a abych nezapomněl že jsem před hotelem. Podíval jsem se na hotel, na chlapíka a odešel několik set metrů od hotelu. Tam jsem si vzal taxi za 50.

A tak jsem zahájil můj boj proti taxikářské mafii v Kijevě. Pokud je poptávka, a pokud budou západní businesmeni ochotní platit, situace se nezlepší. Je to odpovědnost nás zbohatlíků, abysme tuhle džungli kultivovali.

Las Vegas

2007-12-04T16:56:00.000+01:00

Cesta do Vegas trvá cca 20 hodin, což je neuvěřitelná nuda, k nepřežití. A nevytrhne ji ani Mr. Bean na prázdninách. Na konci cesty mělo být poznání jak vypadá americký jihozápad. Tři dny jsem se vzpamatovával z časového kolapsu.

Vegas je umělé město uprostřed pouště, plné nesmyslných atrakcí, která lákají lidi k nepochopitelnému zahazování peněz. Město vzniklo uprostřed pouště na cestě ze severu na jih, na železniční zastávce, kde se přepřehali koně. V době ekonomické krize si zdejší mafiání pod záminkou podpory ekonomického rozvoje zlegalizovali hazardní hry a město začalo vzkvétat. A vzkvétá dodnes – všechny známky svědčí o tom, že business jede dobře.

Skládá se zhruba ze dvou částí – Strip, ulice plná kasin, a zbytek města kde bydlí lidé, kteří podporují a pracují pro kasina. Najdete tu Benátky, které jsou opravdovější, dokonalejší a čistší než původní Benátky. Pyramidu, která je pyramidovější, New York, Paříž a tak dál. Všude je neuvěřitelné množství výherních automatů – stovky, proložené stoly s ruletou, kartami a kostkami. Stropy lemují stovky kamer, všude se pohybují členové ochranky a někde vzadu zlegalizovaní mafiáni, dnes úspěšní podnikatelé inkasují astronomické příjmy. Vpředu pak zoufalí američané (a pobavení turisté), kteří dokáží zírat do obrazovky automatu dvacet čtyři hodin, dokud neutratí poslední jedník.

Fakt se tam obtížně orientuje, protože je tam za a) přítmí, za b) není přes automaty vidět, za c) východy nejsou značené. Takže se mi tam z toho zvedal žaludek a nijak zvlášť mi ani nepomohl přítel Jack Daniels.

Třetí den jsme z toho utekli a jeli na výlet na Grand Canyon. Krajina je tu naprosto zoufalá. Poušť, všude jenom kamení a sem tam do toho malá osada malých dřevěných budek nebo karavanů, ve kterých žijí lidé! Nechápu kdo a jak tam může přežívat.

Indiánům jsem zaplatil padesát dolarů za to, že mohu vstoupit na jejich posvátné území. Dalších třicet dolarů jsem zaplatil za to, že jsem se mohl projít po visuté skleněné lávce na kaňonem. Nachystali si nás do řady, čekali jsme za oponou a k tomu do hluku elektrocentrál hrála reprodukovaná indiánská muzika. Opona se otvírá, vstupuju na lávku a krajina je ohromující. Něco jako Krkonoše, ale naopak – díra do země. Přestal jsem vnímat okolí, souzněl jsem s odkazem generací indiánských předků. Rezonoval jsem v harmonii s přírodou. Tao. Vegas budiž američanům odpuštěno.

Zbytek už jen stručně:
- počasí – úžasný, není tu mráček, 25 stupňů, projížděli jsme se kabrioletem Mustang
- hotely – špatný, tmavý, přikrývka minus, koupelna minus, minibar chybí, vybavení minus
- letadla – špatný, zatímco v Evropě se z toho ještě pořád snaží udělat zážitek, tady je to jak jízda autobusem, ale dostanete krekr s taveňákem
- security – špatný, dvě hodiny jsem postupoval husím pochodem přeplněným letištěm a chybělo deset minut aby mi uletělo letadlo
- jídlo – minus, umí jen hamburgery, sendviče a za steak co sem dostal by měl někdo dostat po držce.

Fat Tire

Pivo – minus. Sjeli jsme pivní lístek od shora dolů. Budweiser se nakonec jevil jako úniková varianta (3 body). Bud Lite (1), Miller Lite (1, vrátil jsem ho), Fat tire (1), New Castle (1) a Guinesse jsem přeskočil.
Celkově jsem hodně zklamaný z města a doufám, že už sem nebudu nikdy muset. Dojem z výletu zachránila příroda indiánské rezervace.

Rumunsko

2007-11-26T11:00:00.000+01:00

Na konci října jsem dostal příležitost podívat se do Bukurešti. Naneštěstí po Polsku, kde jsem dost silně nastydnul. Poláci pro nás totiž přípravili vyhlídkovou jízdu autobusem po památkách Varšavy. Pravda, není jich tam moc, ale oni si nějaké dostavěli. No a uprostřed cesty ve vyhřátém autobuse, nás průvodkyně překvapila že zbytek cesty do restaurace půjdeme pěšky novým-starým centrem. Asi půl hodinky. No a venku bylo asi pět stupňů a já nebyl moc oblečený.

Víkend před Bukureští jsem strávil v posteli. Přičemž žena mě ještě různě vysílala tu do Ikei, tu vyvrtat nějaké díry do stropu.. V neděli jsem vstal, umyl se a odletěl do Rumunska. Rýmička jak prasátko, nějaký ten kašlíček. Po příletu na hotel jsem rovnou znova zalez do postele. Takže jsem neměl ani chuť ochutnávat zdejší PIVA! (V letadle byl k dispozici Ursus.)

Druhý den jsem se musel vzchopit a absolvovat nalejvárnu v officu. Celý den jsem srkal jeden čaj za druhým. Večer jsem se po večeři v hotelu opět uchýlil rovnou do postele. Večeře nebyla špatná, ale obsluha byla doslova ŠNEČÍ! Nedá mi vzpomenout si na Varšavský Sheraton, který na mě zatím udělal naprosto nejlepší dojem.

V televizi byl k dispozici Discovery channel, a co bylo dobrý, že oni všechno titulkují. Takže vysílali v angličtině a mohl jsem to i poslouchat. Dávali dokument o tom, jak operovali nějaké ženské největší tumor na světě.. Lahůdka před spaním.

Jinak Bukurešť na mě udělala velice dobrý dojem. Není to žádný divoký východ jako Moskva nebo Kijev. Už tam nejezdí koňské povozy. Je to civilizovaná, rychle se rozvíjející metropole. Ve městě je vidět přítomnost všech významných zahraničních nadnárodních korporací. Všude se staví. V souvislosti s tímto boomem dochází také k zácpám v dopravě. Začínají brzy ráno a končí pozdě večer. A jsou ultimátní, ale pořád – jak už jsem říkal – není to Kijev.

Po dvou dnech jsem nastoupil cestu zpět. V lékárně jsem si ještě zakoupil nosní kapky. Při první cestě letadlem jsem totiž dost trpěl při klesání. Jak se měnil tlak a já měl neprůchozí nos, musel jsem vyrovnávat tlak jak potápěč. Takže při zpáteční cestě jsem si nastříkal do nosu kapky. Začali jsme klesat a najednou z ničeho nic prudká bolest v hlavě nad pravým okem. Myslel jsem že nadešla moje poslední chvilka. Praskla mi tepna v mozku a chrlí tam krev na všechny strany! Mastnou ruku jsem si připlácnul na brýle, takže jsem přestal i vidět. Čekal jsem trpělivě, ale konec nepřicházel. Bolest byla dost intenzívní, ale nemohl jsem si nijak pomoct. Pak mi došlo, že to bude ta rýma. Jak tlak začal klesat, vzduch v komůrce nad okem se začal rozpínat a tlačil mi rýmu do oka. No nakonec jsem to nějak přežil, zalehli mi uši a přestal jsem i slyšet.

Jak se běhá ve Vídni

2007-11-21T11:41:00.000+01:00

Poslední zářijovou sobotu jsem běžel desítku v rámci pražského Mattoni Night Grand Prix. Šlo to dost ztuha, protože co sem ve Vídni, zanedbávám přípravu. Ale co já - moje milovaná teta to celý uběhla!

Takže jak se běhá ve Vídni? Poprvné jsem byl ve Vídni v březnu a to asi čtyři dny. Takže jsem si vzal běžeckou výbavičku a šel se proběhnout podél dunajského kanálu. Je tam pěkný chodníček a cyklostezka a potkal jsem řadu běžců.
V srpnu, když jsem se zabydlel na hotelu jsem obíhal rezidenční oblast 19. bezirku a hledal bydlení. Dva v jednom.To je docela příjemný, protože za poměrně krátký čas člověk obhlídne kus města.

Podruhé jsem hledal delší trasu a běžel jsem ke kraji Vídně skrz Penzing. Vybral jsem si takový kopeček, Himmelstrasse se ta ulice jmenovala. Ten název mě měl varovat. Z kopečku se vyklubal kopec. Běh jsem střídal schůzí. Za každým horizontem se objevilo další stoupání. Chůzi jsem střídal s během. Ta ulice snad vede do nebe! V půlce (čert ví jestli to byla půlka) jsem odstoupil sbíhal vinicemi zpátky do Vídně. Je tam nádherná vyhlídka na celé město a v dálce jsou i hory.

O týden později jsem vyzval Himmelstrasse na souboj ještě jednou, a dostal se zhruba do tří čtvrtin. To bylo minulý týden, no a pak se běžela desítka. Takže další trasy teprve čekají na prozkoumání, ale už jsem napojený na běžce tady v práci, takže nemám obavy, že by nebylo kam běžet.

Dunaj z cyklostezky

Jak se jí ve Vídni

2007-10-09T17:21:00.001+02:00

Tak překvapí počet stánků s rychlým občerstvením. Většina jich je v péči našich arabských spoluobyvatel. Nabízejí špičkový Kebab na spoustu způsobů. Následují pizzy. Také je zde na každém rohu stánek pekárny Anker, která se neomezuje jen na pečivo ze suchýho těsta, ale nabízí řadu sendvičů mimo jiné s prvotřídní šunkou.

Navštívil jsem i pár restaurací. Byl jsem v turecké kde jsem měl kebab spezial, byl jsem ve vídeňské kde jsem měl vepřové medailonky se smaženou cibulí, byl jsem v centru, kde jsem měl syrového tuňáka. Byl jsem v číně, kde jsem zkoušel smažené nudle, ale chutnají zase úplně jinak než v „pražské číně“ (zajímalo by mě jak chutnají v čínské číně). Navštívil jsem „running sushi“, což je sushi bar typu „all you can eat“, sedíte vedle pojízdného pásu, na kterém běží různé druhy jídla a jíte, a jíte až do prasknutí.

Ale zakotvil jsem v kantýně. Jídlo je tu hodně podobné tomu, na co jsme zvyklí. Akorát občas ujedou. Třeba smažený vepřový řízek servírovali se suchou rýží(???!) Jindy překvapí příjemně, když ke guláši dají jeden knedlík, jeden bramborák a smaženýho buřtíka. Včera byly jako příloha kroupy a dušená zelenina. Místo brambor s oblibou servírují "bramborový salát". Chutí to trochu připomíná bramborový salát, ale nic jiného než studené brambory spojené jakousi majonézou v tom není.

Jinak kebab jedině od arabů, rakušáci ho nepřipravují s vášní. A buřt jedině od rakušáků, arabové ho neumějí.

Bratislava

2007-10-03T11:57:00.000+02:00

Ano, už patnáct let je pro nás Bratislava zahraničí. Do Bratislavy jsem jezdil také už v předchozím zaměstnání, ale bylo to vždycky jen z officu do officu. Město jsem nikdy neprohlédl.

Tentokrát to bylo o něco lepší, protože jsme v Bratislavě zůstávali přes noc. Večer jsme si prošli centrum města a zašli jsme překontrolovat kvalitu Zlatého bažanta, zda ho stále vaří dobře.

Slovenská pivnica si za něj účtuje jen těžko uvěřitelných 90Sk! A ještě točí pod míru. Také jsem měl pocit, že moje čeština vyvolala "rezervovaný postoj" personálu. Jsou hloupí.. Proto jsme šli zahojit do Dubliner Pub na Guinessa za 60,-

Centrum je pěkné a v noci krásně nasvícené. Zůstávali jsme v hotelu Devin, ze kterého je krásný výhled na Dunaj nebo na hrad. Přestože tento hotel zřejmně není součástí žádného mezinárodního řetězce, je velmi luxusní a kvalitní. A moje čeština tam žádné pozdvižení nevyvolávala..

Za zmínku snad ještě stojí cesta. Z Vídně to není daleko, jen 100km. Přesto mi cesta dala zabrat. Jel jsem to poprvé, v noci a s navigací. A navigace neměla informaci o tom, že hlavní dálnice je ve výstavbě (či rekonstrukci) a snažila se mě na ní ustavičně navádět. Byl to boj. Nakonec mi to trvalo jeden a půl hodiny..

Kanada

2007-10-01T14:03:00.000+02:00

Při návratu z Budapešti jsem se nabídl, že se stavím v kanceláři pro dárky pro kanaďany. Což byla jedna malá taška plná bonboniér a druhý obří vak plný knih, který mohl mít tak patnáct kilo. Takže „mohl by si prosím tě vyzvednout krabici s dárky“ ve finále znamenalo táhnout tuhle mrchu do metra, do autobusu, domů, spolu s mojí bagáží do taxi, na letiště, tam to nechat zabalit a podat..
Poprvé jsem letěl business třídou a je to fakt pohoda. Spousta místa, polohovatelné křeslo, muzika, video, alkohol a hlavně mnohochodové menu jako v prvotřídní restauraci.

Toronto je svým způsobem nejkrásnější město, které jsem zatím viděl. Nejsou tam žádné zvláštní pamětihodnosti a taky nemá budovy a mosty staré několik set let jako Praha (takže Praha je určitě nejkrásnější). Ale je velice čisté (platí za to prý velké peníze), velice moderní, a takové pravoúhlé jako třeba New York. Stejně tak je centrum plné mrakodrapů. Co je ovšem nejzajímavější je, že je celé poddolované. Můžete si to představit jako kdyby třeba podzemní prostory na Můstku (ještě než se vleze do metra) byly propojené s těmi na Muzeu. Jenže v Torontu je to 60km pasáží! Jsou plné obchodů, restaurací a různých služeb. Sem tam je vchod do metra, sem tam východ do přízemí některého z mrakodrapů.

Navštívili jsme nejvyšší budovu - CN Tower, na které je vysílač. Je to půl kilometru nad zemí. Takže super výhled, ale na té skleněné podlaze jsem z toho měl docela vítr. Byli jsme v pár restauracích. Je to hodně americký styl, stejně jako třeba hotel.

No a nemůžu zapomenout na pivo. Kanadská piva nejsou z nejlepších. A to jsem jich zkusil hodně. Takže určitě nebrat Blue Light. Úniková varianta je Kieth´s.

Maďarsko

2007-09-24T15:06:00.001+02:00

Do Budapešti jsem se poprvé podíval se Sorosem a jeho fondem. Podruhé jsem se tam podíval v tričku mého předchozího zaměstnavatele a teď s novou firmou opět. Ty maďaři jsou šikovní, z postkomunistických zemí přitáhli vůbec nejvíc investic.

Cesta nebyla z nejlepších, musel jsem vstávat v půl páté, v šest jsem odjížděl z Vídně a v devět jsem dorazil do Budapešti. Kupé bylo zprasené, a přestože vagón byl nekuřácký, nějaké cikánky ve vedlejším kupé si zapálili. Vagón se zahalil kouřem a ony hledali jak otevřít zamčená okna.

Přestože šéf na stejné setkání vyrážel letadlem z Moskvy, sešli jsme se ve firmě prakticky ve stejný čas. Čekalo nás milé přijetí, několik zajímavých setkání, jen občerstvení chybělo. Ve dvanáct jsem začal úpět, že jsem od šesti sousta nepozřel. Dostalo se mi ujištění, že v jednu s oficiálním programem končíme a pak jdeme na oběd.

Poobědvali jsme v mexické restauraci Iguo-cosi... Ke klasické mexické směsi všehocovkuchyninajdeš servírovali neznačkové pivo pod vlastní značkou. Pít se opravdu nedalo (tedy Iguo... 0 bodů).

No a pak už jsme vyrazili zpátky. Protože v pátek dopoledne dopravní špička vrcholila, zvolili jsme MHD. Metro mě překvapilo – jezdí tam pořád ty staré ruské vagóny, jaké jezdily u nás. Připadal jsem si jak v Praze. I mapa metra je při pohledu zdálky trochu podobné pražské. Ale Budapešť je dvakrát větší. Šéf byl rozčarován, že máme jen druhou třídu a tak jsme cestu zpátky ztrávili v jídelňáku. Tam jsem si spravil chuť německým Bitburgerem.

Jak se mluví ve Vídni

2007-09-15T10:56:00.000+02:00

Tak zřejmě německy. Natrénoval jsem si několik situací, na kterých jsem si chtěl němčinu ozkoušet. Poprvé u McDonalda – přesně jsem věděl na co se mě ptá a měl jsem přesně připravenou odpověď. Objednal jsem si, poladili jsme velikost nápojů a hranolek, pohoda, zrada přišla u salátu. Prodavač se ptal jaký si dám dresink. Ptám se jaký je k dispozici.. a tam jsem skončili. Přišla na řadu stará dobrá angličtina.

Angličtina je v tomto ohledu nebezpečná, protože jakýkoli můj rozvoj v němčině totálně blokuje. Bavit se s rakušákama anglicky je nesmírně pohodlné. Oni mluvím pomalu a špatně jako já, a výborně se domluvíme. Kdežto když zkusím začít německy, rozjedou se a semelou mě. Zkoušel jsem to u Niedermayera, což je elekro, ale dělají i fotky na pas. Suverénně jsem si objednal, narazil jsem až když mi prodavač nabízel "sacker". Netušil jsem co chce. Přiznal jsem angličtinu, a igelitový sáček jsem na fotky nevzal.

A stejně to probíhalo u holiče - ptám se "sprechen sie english?". Mezi ukazováčkem a palcem mi ukázala jak málo. Nevadí "schneiden mir bitte" a prsty jsem ukázal stříhání. Pak už nemám ahnung o čem mluvila, ale všechno jsem odkýval.

A pak plynař, elektrikář, call centrum upc..

Mimochodem u toho McDonalda je dobré nechat ho vymluvit a pak říct "balsamico". To funguje.

Ukrajina

2007-09-11T11:26:00.000+02:00

Moje první zkušenost s Ukrajinou nezačala dobře. Udělalo se mi ječné zrno a při každém mrknutí mi dráždilo oko. Malá, ale zákeřná nepříjemnost. Když si k tomu přičtete běhavku z mastné pizzy a spousty podivných čokolád, nálada je tatam.

Ale za to Kiyv nemůže, a určitě mu dám ještě šanci. Pořád se učím. Například že na letišti si musím stoupnout do frontičky hned vedle Ukrajinců. Je nejrychlejší. Zatímco já si vybral nějakého idiota, který buzeroval a fronta nepostupovala vůbec. Nakonec jsem si vystál jinou.
Nebo že zatímco taxi od hotelu stojí 100 hřiven, do hotelu jen 25. Doprava je tu poněkud divoká. Řidič využíval všechny pruhy, včetně tramvajového pásu a občas i pruhy v protisměru. V případě kolony ji celou objel, na křižovatce se před ní vmáčknul, sešlápnul plyn k podlaze a prudce vyrazil. Nám pustil na plný pecky DVD Deff Lepard, asi abysme se nebáli. Ale prý to není ještě nic proti Moskvě.

Jinak je město plné kontrastů – stojí tu vedle sebe staré žiguli, lady a volhy, a na druhé straně luxusní mercedesy, audi a lexusy. Baráky jsou většinou staré a ošklivé, ale na druhé straně je celé město rozkopané a staví se tu o sto šest.

V Kijevě jsem ochutnal Lvivske. Nic zvláštního, ale potěší. A nedoporučuje se zde platit kartou, skimujou.

Nedostal jsem ruské vízum

2007-09-06T17:04:00.000+02:00

Ruská ambasáda je zkorumpovaná a prohnilá. (Doufám, že mě nedohledají, protože pak už bych ho nedostal nikdy v životě.) Nicméně měl jsem naplánováno několik cest, a nemohl jsem si dovolit deponovat pas na týden nebo delší dobu na ambasádu ve Vídni. Tak jsem zalovil na českém internetu a našel jsem podivnou cestovní kancelář XYZ Tours, která sídlí 100 metrů od ambasády, mluví se tam rusky a za příplatek vyřídí vízum do 3 dnů. To jsem přesně potřeboval. Poslal jsem všechny dokumenty včetně pasu kurýrem do Prahy s tím, že pas s vízem si mám vyzvednout v pátek. Pozvání jsem měl svoje, což mělo celou transakci ještě zlevnit.

V pátek odpoledne jsem nastoupil do metra a vyrazil. Jenže na Vyšehradě metro zastavilo, a už se nerozjelo. Do zavíračky zbývala hodina. Řekl jsem si že nebudu riskovat, a půjdu k hotelu pro taxíka. Jenže jaká smůla – u hotelu žádný nebyl. Vytočil jsem tedy první taxislužbu, ale bylo obsazeno. Vytočil jsem druhou, nikdo to nebral. Začal jsem lehce propadat panice, to nebylo dobré znamení. Za půl hodiny jsem konečně sehnal taxi, a nasměroval ho rychle do Korunní. Když odbočil z magistrály, došlo mi že „koruna“, v názvu ulice byla, ale ambasáda je v Korunovační. Ztratily jsme dalších 15 minut.

No nakonec jsem přijel včas, a v cestovce mi oznámili, že vízum bylo zamítnuto. Zvoucí organizace je na black-listu, protože někomu něco nezaplatila.. No nezabili byste je?

MDA

2007-08-27T20:03:00.000+02:00

Mobile Data Asistent? Ani nevím co to znamená, ale když se mě ptali, jestli chci na telefonování telefon nebo hračku, řekl jsem si samozřejmě o hračku. Teď už mi z ní ale tečou nervy..

Na první pohled tento kapesní počítač (Vario II) rozšířený o funkci telefonování vypadá moc pěkně. Ale ovládání už je horší. Ale řekl jsem si že tomu dám čas.

Problém jedna je, že je to celé v němčině. Problém dva je, že nativní funkce pro spojení s Outlookem jsou hrubě přiohnuty pro spojení s Lotus Notes, a celé je korunováno silným šifrovacím mechanismem. A teď konkrétní zkušenosti.

Po zapnutí musíte zadat pin. Po něm telefonní pin k sim kartě. Pak počítač oznámí, že to byla první autentizace po zapnutí, a že se musí restartovat. To si vezme pár minut. Po restartu musíte zadat pin.

Pak je tady ta synchronizace. Je tak chytrá, že pokud je počítač připojený kabelem, synchronizuje se kabelem, pokud ne, vytáčí GPRS. Což stojí značně peněz, zvlášť v zahraničí. Takže máme mít automatickou synchronizaci vypnutou. Na čež on to pořád zkouší, a když mu to nejde, pořád upozorňuje, že mu to nejde. Zakázal jsem to, tak to nezkoušej!

Koupil jsem si rozšiřující kartu. Po vložení se mě zeptal, zda ji chci zašifrovat. Suše jsem oznámil, že ne. Odvětil, že v tom případě ji nelze používat a dál ji ignoroval. Následovaly desítky minut restartování a předkládání karty, až ji znovu vzal na vědomí a znovu se objevila hláška, zda ji chci zašifrovat.. Souhlasil jsem. Ptal se, jestli pomalu a bezpečně, nebo rychle a nebezpečně. Řekl jsem že s ním, jedině pomalu a bezpečně. Když ani večer, po šesti hodinách, nebyla fungl nová, zcela prázdná karta zašifrována, opakovaly se desítky minut restartování, formátování karty a jejího znovu předkládání až.. se blahosklonně zeptal, zda chci kartu zašifrovat. Zvolil jsem variantu rychlou a nebezpečnou, a skutečně druhý den byla karta připravená.

Teď to jeho rozmýšlení.. Četl jsem v recenzích, že je pomalejší, ale .. Zapnu počítač a civím několik minut na prázdnou obrazovku, než se objeví logovací klávesnice! O čem proboha přemýšlí?! Kolik a jakých operací jeho 400MHz procesor provádí?! Můžu to proložit resetem, ale pak se minuty mění na desítky minut.

Dneska jsem si tam stáhnul nějaké MPtrojky na přehrávání. To jsem si dal! Tím jsem ho úplně dorazil. Ztratil se někde mezi Windows Playerem a obrazovkou Heute. Na řadu musely přijít restarty, a během třiceti minut, co mi trvá cesta z práce domů, jsem si stihnul poslechnout jednu skladbu!

A teď ti hardwarová tlačítka po obvodu přístroje! Kdykoli na ten počítač (záměrně mu neříkám telefon) šáhnu, několik z nich stisknu. A tak se spustí diktafon, telefon a foťák, a počítač který nestíhá se opět autisticky odmlčí. Na řadu přicházejí resety.

Co ještě dodat - třeba telefonoval jsem, i to se dá. Zůstalo mi na displeji číslo. Marně jsem pět minut hledal v menu položku, jak jej přidat do sofistikovaného integrovaného správce kontaktů. Pak jsem si ho opsal na papír. A tak bych mohl pokračovat. Zlatá nokie..

První služební cesta

2007-08-26T14:34:00.000+02:00

Další týden za mnou. Tento týden jsem si byl například založit účet v bance, byl jsem na vstupní zdravotní prohlídce, bojoval jsem s realitní agentkou o byt, musel jsem už začít pracovat a odevzdával první dokumenty, a taky absolvoval první zahraniční služební cestu.

Letěl jsem na dva dny do Varšavy. Nevím - asi si mě chtěli vyzkoušet jestli to zvládnu. Hned po příletu jsem dostal od asistentky SMSku, jestli je všechno v pořádku.. Milé :) U hotelu mě vyzvednul taxík, měl jsem vytisknutý dokonce už i boarding pass, takže jsem se bez problémů dostal přímo až do letadla (akorát mi na rentgenu objevili v tašce láhev s pitím a chtěli abych jí dal na ex, nebo vyhodil).

Let trval hodinu a čtvrt. Na varšavském letišti jsem hledal taxi, které akceptuje karty. Abych si nemusel měnit peníze. Zeptal jsem se řidiče, jehož vůz byl oblepen všemi možnými karetními logy, jestli můžu platit kartou. Sklonil hlavu, ztuhnul a po chvíli nasraně řekl že jistě. Hlavu nezvednul. Myslím že to byl jeho nejhorší den v životě. Jinak v Polsku bylo přijetí velmi vlídné, pracovní část dne příjemně uběhla.

Večer jsem se byl projít v centru (Novi Sviat) a protože jsem si nevybral žádnou z restaurací, absolvoval jsem luxusní večeři v hotelu. Spolu s luxusní snídaní na to padnou veškeré diety. Ale snažím se si to užívat, kdo ví jak dlouho mi to ještě bude procházet.

(Salát s tuňákem včetně dvou piv za bratru sedmset korun.)

Druhý den jsem se odpoledne s Varšavou rozloučil a zamířil zpátky do Vídně. Na letišti na mě čekal opět řidič s cedulkou s mým jménem. Protože jsem si to špatně rozvrhnul, musel jsem se vrátit pro auto abych odjel do Prahy.. Do Prahy jsem se dostal v půl jedenácté v noci. V neděli večer pojedu zase zpátky. Příště si to musím rozvrhnout lépe, v září mě čeká takových cest Praha, Bratislava, Budapest, Kyjev, Moskva, Toronto.. šest.

Přidáno později: abych nezapomněl - na letišti jsem ochutnal Tyskie. Není špatné..

Třetí týden

2007-08-18T18:25:00.000+02:00

Je to tak - už mám za sebou třetí týden! Myslím že další milníky teď budou tři měsíce, a pak první rok.

Třetí týden byl v práci velmi poklidný. K lidem, kteří již byli na dovolené, se přidali další, protože ve středu byl v Rakousku státní svátek. Když jsem se ptal cože je to za svátek, kolega rakušák mi vysvětlil, že svatá Marie byla - všuuuuuuch.. vzatá do nebe. Pak s kolegou polákem oba konstatovali, že od dob Husa to u nás stojí s náboženstvím za prd, a že kvůli tomu máme málo svátků. Vysvětlil jsem jim, že máme zase státní svátek na upálení Jana Husa. Když k tomu připočtu zbytek lidí na služebních cestách, byl jsem v kanceláři skoro sám.

Můj největší úkol je najít si byt. Takže i tento týden jsem zkoušel obvolávat realitní kanceláře. Ale tam byla situace podobná jako v naší kanceláři - většinou tam nikdo nebyl, nebo nepracoval. Obcházel jsem další čtvrti a ochutnával další piva (chtěl jsem ochutnat Zwettler, ale omylem jsem si objednal kvasnicový Zwickel a zkazil si střevní mikroflóru).

Ve čtvrtek za mnou přijela moje milovaná rodina! Přihasili si to Pendolínem, vystoupili každý s jedním leteckým kufříkem a přivítali mě tak bouřlivě, až mě porazili na zem. Tak jsme se tam váleli po nástupišti a těšili se, že se opět vidíme. Ubytovali jsme se v mém hotelu. Protože jsem si neuměl představit, jak do mého nudloidního pokojíčku přidají postele pro mojí ženu a dvě děti, objednal dvojlůžkový pokoj s přistýlkou a "babybet". Přišli jsme tam, chvíli na to koukám a trochu mi to připomíná mojí nudli. A skutečně pokoj je úplně stejně velký, akorát v něm není stolek, křeslo a skříňka pod televizi. Místo toho jej celý zastavili postelema tak, že se tam prakticky nedalo chodit.

Vybral jsem pár bytů do finále a šli jsme si jeden finálně vybrat. Ve čtvrtek jsme navštívili dva, v pátek tři. Favorit byl jasný hned od začátku. Teď už to bude jen vyjednávání o ceně. Přestože jsem dostal 1000 euro měsíčně na 100 metrový byt, nic takového dnes ve Vídni neexistuje. Asi se při náboru zapoměli s cenami v minulém století. Inu když ptáčka lapají..

Krušovice mění majitele

2007-08-14T09:43:00.000+02:00

Heineken koupí od německé Radeberger Gruppe KG pivovar Krušovice. Myslím, že ani to nevrátí zdejšímu pivu někdejší věhlas.

Začal jsem testovat piva zde ve Vídni. Na úvod je potřeba říci, že pivo zde má velmi hlubokou tradici, značek je zde nepřehledně mnoho a velikost českého piva odsud vypadá menší.
Už když jsem Vídeň navštívil poprvé a podruhé, zastavil jsem v takové malé nenápadné hospůdce kousek od centra na Gösser. Chutné, hořké pivo, k nerozeznání od piv českých. Na stupnici od jednoho do pěti bodů bych dal čtyři, a to jen proto, protože pět bodů si nechávám pro skutečné lahůdky (kvasnicový Kácov).

Další pivo jsem si dal k obědu v čínské restauraci. Značce Ottakringer dávám jeden bod, což znamená že neumírat žízní, podruhé si ho nedám. Myslím, že jablečný mošt by přinesl větší potěšení. Nevím, zda pivo je vadné od podstaty, či ho zkazilo podání (teplý chc...y), ale ani jsem ho nedopil.

U vytržení jsem zůstal z hotelového Traumen Pils. Světloulinká dvanáctka vynikající chuti získává pět bodů, což znamená že bych .. si dal ještě jednu. Ta barva je jediná podivná, protože je extrémně světlé. Hustá pěna však zůstává až do dna.

Po cestě městem jsem se zastavil v zahradní restauraci na trojku osvěžujícího Puntigamer. Na první ochutnání osvěží, ale vzdadu v něm zůstává nějaká pachuť.. Nevím, tři body, určitě stojí ještě za bližší přezkoumání.

Nakonec perlička - šel jsem se podívat do Penny Marketu, jak extrémně nízké mohou být ceny potravin. A mezi pivy jsem našel rakouský Gambrinus :) Neměl s českým nic společného, takže značka je zabraná a český sem nedovezou. Někdy ho určitě zkusím. Stejně jako Zwettler, Zipfer, Stiegl..

Druhý týden

2007-08-12T20:39:00.001+02:00

Druhý týden uběhnul jako voda. Začal jsem nám hledat byt.

Kolega z Polska mě upozornil, že rakouští realitní makléři se ochotou nepřetrhnou. Určitě nepracují o víkendech, nejsou ale ochotní ani ráno, odpoledne a už vůbec ne večer. Kšeftů mají dost, tak se starat nemusí. A taková byla i moje první zkušenost. Měl jsem vyhlídnutých několik nabídek z internetu http://www.immobilien.net/. Zavolal jsem do první realitní kanceláře, ještě německy se slušně zeptal jestli mluví anglicky. Pak se mnou paní pět minut mlčela, nakonec mi dala číslo na kolegu, který anglicky mluví. Číslo neexistovalo.

Druhý den to bylo ještě horší. Na otázku, zda mluví anglicky, mi paní rovnou odpověděla že ne, a zavěsila. Chvíli jsem nevěřícně hleděl na hluché sluchátko. Pro další jednání jsem využil naší asistentku. Ona mi schůzky domlouvala, a pak už to bylo na mě.

Navštívil jsem jeden, dva .. tři, čtyři byty. K tomu jsem si byl obejít ještě tři další čtvrti, abych si udělal představu, jak to tam v okolí vypadá. Obrousil jsem si nožičky až ke kolenům, ale slušně jsem se zorientoval ve vídeňské MHD.

V práci jsem se setkal s několika novými kolegy, zúčastnil se dvou conf callů, a v pátek už se jsem nemohl dočkat něco češtiny.

P.S. komentáře jsem přepnul pro "kohokoli", takže se kvůli nim nemusíte registrovat. A piště mi nějaké, ať mám nějaký kontakt. Díky Bohumile.

Kolik co stojí

2007-08-07T12:14:00.000+02:00

BigMac k večeři je za 2,90 (82 korun). K snídani jsem si koupil "zwei Powidl Taschen" za 1,90 (54 korun, to je jeden koláč za 27 korun..) a balíček žitného chleba za 1,90. Půl litru mléka stojí 0,69 (19,70, litr za 57 korun) a velká játrovka je za 0,99 (28,20 korun). Nakupoval jsem ve Sparu Gourmet (ne Intersparu) vedle hotelu, což může být dražší obchod.

Dneska jsem měl k obědu čínu (polévka, smažené nudle, pivo) za 7,80 (222 korun). Na večeři jsem se zastavil ve své oblíbené restauraci a dal si ChickenBurger za 1 euro a GartenSalat za 1 euro. Celé BigMac menu je za 4,99 (142 korun). Ve Sparu jsem si koupil dva banány za 0,90 a vynikající ovocnou přesnídávku za 1 euro (potřebuju taky vitamíny).

Taky jsem byl na obědě v turecké restauraci, kde jsem si dal Sis Kebab Special (od Normal se liší tím, že je přelitý rajčatovou omáčkou a jogurtovým dresinkem. S pivem bratru za 16 euro (456 korun), tam nebudu chodit denně..

V drogerii jsem dokoupil zubní pastu 0,67 (19 korun). Pivo na hotelu stojí necelá 3,10 eura (88 korun). Ve Sparu mají plechovkový Zipfer 0,33 za 0,60 eura (17 korun).

A tak dále, myslím že na polední menu za 60 Kč můžu zapomenout.

Harry Potter

2007-08-07T12:12:00.001+02:00

Místo pečlivého balení jsem v úterý před odjezdem zašel se ženou do kina. Po kontrole co je k dispozici jsme se rozhodli jít na Pottera, který už začal. Několik minut jsme diskutovali s klukem na kase, jestli chytře přijdeme jenom o reklamy, až jsme hloupě přišli i o začátek.

Film otvírá útok mozkomorů. Obloha se zatáhne, setmí, zvedne se vítr.. A jsou nádherní - přesně jak je znám.Tatík Dudley ještě víc ztloustnul, ale při zakašlání mu nějak poskakuje břicho, a prozrazuje, že nebude jeho vlastní. Škoda - nemohl kvůli natáčení přibrat sto kilo?

No a pak přijdou Bradavice. Největší dojem na mě udělala Lenka Střelenka. Můj vzor - podivná, nikdy to nemá jednoduché a přesto se probíjí vlastní cestou. A stojí na straně dobra.

No a pak ty souboje, to byla paráda! Studentíci pokročili, sestavili Brumbálovu armádu a naučili se drsnější kouzla. Ty pak využijí při bitvě se stranou zla. Parádní kousky.

Fandům Harryho Pottera určitě doporučuji!

Vídeň, den 2

2007-08-03T08:05:00.000+02:00

Myslím, že tímhle tempem pokračovat nebudu - ale přesto ještě den druhý.

První den jsme s kolegou, který stejně nastupuje a bydlí ve stejném hotelu, skončili na pivu. Šli jsme na jedno a skončili na třech. Nemít odpovědnost, že druhý den (doslova druhý den) musím dojít do práce, tak bysme asi ještě pár kousků přidali.

V práci jsem byl jeden z prvních, na což bych si měl dávat pozor, protože ještě nemám klíče. Pracovat na centrále mezinárodní korporace je zábava, ale o tom někdy jindy. Největší pruda je, že zatím nemám vybavené přístupy, klíče, počítač, telefon atd.
Včera mě vzal na oběd kolega (rakušák), ale do kantýny jsem musel přes recepci jako návštěva a on za mě zaplatil (protože nemám kartu). Dneska jsem se chtěl těmto útrapám (die Strapaze) vyhnout. Na oběd jsem šel do číny, a pak ještě do drogerie dokoupit si pastu. Začínám mít pocit, že je tu dráž..

V práci všichni zůstávají dlouho (žádný div, vzhledem k tomu kdy dochází). Takže jsem to zapíchnul v šest, jel na hotel dal si něco k jídlu a obhlídnul okolí. Zítra jedu na víkend domů.
Třídenní start je akorát - mám trochu otlačené boty z nových bot, ale ne rozedřené, cítím tlak na mozku z toho, že všechno je jinak, ale hlava mě nerozbolela.

Příští týden už bude sedmidenní.

Vídeň, den 1

2007-08-02T13:37:00.000+02:00

Počítadlo, odpočítávající počet dní do odjezdu se překlopilo na nulu. Den před odjezdem jsem začal být nervózní, pobíhat po bytě a snášet věci na hromádky. Hromádky jsem vyrobil tři. Protože budu odjíždět značně rozespalý, rozhodl jsem se je nanosit do auta ještě večer. Ale někde hluboko v tašce zůstal pilule na spaní. Při jejich hledání jsem si rozřízl prst.

Ráno jsem se vykutal z postele, sbalil nové hromádky, naložil se do auta a vyrazil směr Vídeň! Nádrž byla z půlky prázdná, tak jsem ještě zajel k pumpě a .. zkropil si nohy naftou.

Asi po 120km mě přepadnul hrozný hlad. Bylo před sedmou hodinu a všechno většinou zavřené. Zastavil jsem až v zatáčce u občerstvení Ham Ham. Objednal jsem si kafe a štrůdl. V zápětí jsem si opařil jazyk a kousnul se do tváře.

To je znamení. Znamení šťastného začátku.