Maďarsko

Do Budapešti jsem se poprvé podíval se Sorosem a jeho fondem. Podruhé jsem se tam podíval v tričku mého předchozího zaměstnavatele a teď s novou firmou opět. Ty maďaři jsou šikovní, z postkomunistických zemí přitáhli vůbec nejvíc investic.

Cesta nebyla z nejlepších, musel jsem vstávat v půl páté, v šest jsem odjížděl z Vídně a v devět jsem dorazil do Budapešti. Kupé bylo zprasené, a přestože vagón byl nekuřácký, nějaké cikánky ve vedlejším kupé si zapálili. Vagón se zahalil kouřem a ony hledali jak otevřít zamčená okna.

Přestože šéf na stejné setkání vyrážel letadlem z Moskvy, sešli jsme se ve firmě prakticky ve stejný čas. Čekalo nás milé přijetí, několik zajímavých setkání, jen občerstvení chybělo. Ve dvanáct jsem začal úpět, že jsem od šesti sousta nepozřel. Dostalo se mi ujištění, že v jednu s oficiálním programem končíme a pak jdeme na oběd.

Poobědvali jsme v mexické restauraci Iguo-cosi... Ke klasické mexické směsi všehocovkuchyninajdeš servírovali neznačkové pivo pod vlastní značkou. Pít se opravdu nedalo (tedy Iguo... 0 bodů).

No a pak už jsme vyrazili zpátky. Protože v pátek dopoledne dopravní špička vrcholila, zvolili jsme MHD. Metro mě překvapilo – jezdí tam pořád ty staré ruské vagóny, jaké jezdily u nás. Připadal jsem si jak v Praze. I mapa metra je při pohledu zdálky trochu podobné pražské. Ale Budapešť je dvakrát větší. Šéf byl rozčarován, že máme jen druhou třídu a tak jsme cestu zpátky ztrávili v jídelňáku. Tam jsem si spravil chuť německým Bitburgerem.